Over the course of many years, without making any great fuss about it, the authorities in New York disabled most of the control buttons that once operated pedestrian-crossing lights in the city. Computerised timers, they had decided, almost always worked better. By 2004, fewer than 750 of 3,250 such buttons remained functional. The city government did not, however, take the disabled buttons away—beckoning countless fingers to futile pressing.
Initially, the buttons survived because of the cost of removing them. But it turned out that even inoperative buttons serve a purpose. Pedestrians who press a button are less likely to cross before the green man appears, says Tal Oron-Gilad of Ben-Gurion University of the Negev, in Israel. Having studied behaviour at crossings, she notes that people more readily obey a system which purports to heed their input.
Inoperative buttons produce placebo effects of this sort because people like an impression of control over systems they are using, says Eytan Adar, an expert on human-computer interaction at the University of Michigan, Ann Arbor. Dr Adar notes that his students commonly design software with a clickable “save” button that has no role other than to reassure those users who are unaware that their keystrokes are saved automatically anyway. Think of it, he says, as a touch of benevolent deception to counter the inherent coldness of the machine world.
That is one view. But, at road crossings at least, placebo buttons may also have a darker side. Ralf Risser, head of FACTUM, a Viennese institute that studies psychological factors in traffic systems, reckons that pedestrians’ awareness of their existence, and consequent resentment at the deception, now outweighs the benefits. | Magistrát New Yorku během řady let a bez větší publicity povypínal většinu tlačítek, která dříve ovládala semafory na přechodech pro chodce. Usnesl se totiž, že počítačem řízené časovače fungují lépe. V roce 2004 už z 3250 tlačítek bylo funkčních jen 750. Magistrát ale vypnutá tlačítka neodstraňoval, čímž zlákal k marnému mačkání bezpočet prstů. Tlačítka původně přežívala kvůli nákladům na jejich odstranění. Ale ukázalo se, že i nefunkční tlačítka jsou k něčemu dobrá. Chodec, který knoflík zmáčkne, s menší pravděpodobností přejde dřív, než naskočí zelený panáček. Zjistila to Tal Oron-Giladová z Ben Gurionovy univerzity v Negevu v Izraeli, která se chováním na přechodech zabývala. Poznamenala k tomu, že lidé ochotněji poslouchají systém, který budí zdání, že bere v úvahu jejich vstup. Proč mají nefunkční tlačítka tento placebo efekt (placebo je latinsky „potěším“)? Protože lidem je dělá dobře pocit, že systém, který používají, mají pod kontrolou, vysvětluje Eytan Adar, odborník na interakce člověk-počítač na Michiganské univerzitě v Ann Arboru. Jeho studenti běžně navrhují software s klikacím tlačítkem „uložit“, jehož jediným účelem je ukonejšit uživatele, kteří netuší, že se automaticky ukládá už každé jejich stisknutí klávesy. Dr. Adar navrhuje chápat to jako „milosrdnou lest“ vyvažující inherentní chlad neosobního světa strojů. To je jeden úhel pohledu. Ale přinejmenším na přechodech mají placebo tlačítka zřejmě i temnou stránku. Ralf Risser je ředitelem vídeňského soukromého výzkumného ústavu FACTUM, který studuje psychologické faktory v dopravních systémech. Domnívá se, že protože už chodci o existenci nefunkčních tlačítek vědí, jejich roztrpčení z podvodu převáží nad výhodami. |