A theme of the age, at least in the developed world, is that people crave silence and can find none. The roar of traffic, the ceaseless beep of phones, digital announcements in buses and trains, TV sets blaring even in empty offices, are an endless battery and distraction. The human race is exhausting itself with noise and longs for its opposite—whether in the wilds, on the wide ocean or in some retreat dedicated to stillness and concentration. Alain Corbin, a history professor, writes from his refuge in the Sorbonne, and Erling Kagge, a Norwegian explorer, from his memories of the wastes of Antarctica, where both have tried to escape.
And yet, as Mr Corbin points out in "A History of Silence", there is probably no more noise than there used to be. Before pneumatic tyres, city streets were full of the deafening clang of metal-rimmed wheels and horseshoes on stone. Before voluntary isolation on mobile phones, buses and trains rang with conversation. Newspaper-sellers did not leave their wares in a mute pile, but advertised them at top volume, as did vendors of cherries, violets and fresh mackerel. The theatre and the opera were a chaos of huzzahs and barracking. Even in the countryside, peasants sang as they drudged. They don’t sing now.
What has changed is not so much the level of noise, which previous centuries also complained about, but the level of distraction, which occupies the space that silence might invade. There looms another paradox, because when it does invade—in the depths of a pine forest, in the naked desert, in a suddenly vacated room—it often proves unnerving rather than welcome. Dread creeps in; the ear instinctively fastens on anything, whether fire-hiss or bird call or susurrus of leaves, that will save it from this unknown emptiness. People want silence, but not that much. | Velkým tématem dneška, přinejmenším v rozvinutém světě, je to, že lidé touží po tichu a žádného se jim nedostává. Neustále nás obtěžuje a vyrušuje hluk dopravy, všudypřítomné pípání mobilů, digitální hlášení v autobusech a vlacích nebo televize, které vřískají i v prázdných kancelářích. Lidstvo se samo unavuje hlukem a touží po opaku – v divočině, na širém oceánu nebo v úkrytech zasvěcených tichu a soustředění. Profesor historie Alain Corbin píše ze svého útočiště na pařížské Sorbonně a norský průzkumník Erling Kagge se zase pokouší uniknout do vzpomínek na širé pustiny Antarktidy. Corbin ovšem ve své knize „Historie ticha“ podotýká, že v dnešní době pravděpodobně není o nic víc hluku, než bylo dřív. Než se začaly používat pneumatiky, na kamenné dlažbě městských ulic rámusily kovové obruče kol a koňské podkovy. Před dobrovolnou izolací do mobilních telefonů se v autobusech a vlacích ozývala rušná konverzace. Kameloti neseděli tiše v koutě, ale hlasitě vyvolávali a velebili své zboží, stejně jako prodavači třešní, fialek a čerstvých makrel. V divadlech a na opeře diváci neustále pokřikovali a pískali. Dokonce i na venkově si sedláci při těžké práci zpívali. Teď už nezpívají. Nezměnila se ani tak úroveň hluku, na kterou si lidé v minulých stoletích také stěžovali, ale spíš míra rozptylování zabírajícího prostor, který by mohlo obsadit ticho. Zde se objevuje další paradox, protože když ticho nějaký prostor obsadí – třeba v hlubokém lese, na pusté poušti nebo v náhle prázdné místnosti – je to spíše zneklidňující než vítané. Do mysli se vkrádá úzkost a uši se instinktivně zaměřují na každý zvuk, který by je zachránil před neznámou prázdnotou – ať je to praskání ohně, zpěv ptáků nebo ševelení listů. Lidé chtějí ticho, ale ne zas tak moc. |